1. Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den.
2. Jób promluvil a řekl:
3. Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec.
4. Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání.
5. Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost dne.
6. Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde.
7. Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí nepronikne radostný křik.
8. Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána.
9. Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku,
10. neboť nezavřela dveře nitra mé matky a neskryla trápení před mýma očima.
11. Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled?
12. Proč mě vzali na kolena a k čemu jsou prsy, že je mám sát?
13. Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo
14. s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky;
15. nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem;
16. nebo jako ukrytý potracený plod -- nebyl bych; jako děti, které neviděly světlo.
17. Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou únavou vysílení;
18. tam vězňové zůstali spolu bezstarostní, neslyšeli hlas biřice;
19. je tam malý i velký a otrok je svobodný od svých pánů.
20. Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši,
21. těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po skrytých pokladech,
22. těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob,
23. muži, jehož cesta je ukryta, za nímž ji Bůh zatarasil?
24. Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda.
25. Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází.
26. Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.