1. Job na to řekl:
2. „Jak dlouho budete mou duši trápit a svými řečmi mě ubíjet?
3. Hanobíte mě už aspoň po desáté – nestydíte se mě urážet?
4. Pokud jsem opravdu v něčem pochybil, do mé chyby vám není nic.
5. Pokud se chcete povyšovat nade mne a moji potupu proti mně obracet,
6. pak vězte, že Bůh mi ublížil – to on na mě hodil svoji síť!
7. Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o pomoc, a právo nikde.
8. Cestu mi zazdil – neprojdu, na mé stezky vrhl temnotu.
9. Mou čest ze mne strhl jako plášť a korunu mi z hlavy sňal.
10. Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou naději vyvrací jako strom z kořenů.
11. Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem jeho nepřítel.
12. V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan obléhají kolem dokola.
13. Mým vlastním bratrům mě odcizil, moji známí se ke mně neznají.
14. Příbuzní i přátelé mě nechali, zapomněli na mě
15. i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřelce.
16. Když zavolám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěnlivě prosím jej.
17. Můj dech je odporný i mé manželce, hnusím se své vlastní rodině.
18. Pohrdají mnou i mládenci – jen co se objevím, nadávají mi.
19. Spřízněným duším jsem odporný, moji milovaní mě zavrhli.
20. Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen holé dásně.
21. Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě!
22. Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost?
23. Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vyryta
24. olovem a rydlem železným, kéž by je navždy vytesali do skály!
25. Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví.
26. I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím.
27. Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!
28. Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je přece v něm.‘
29. Vy sami ale meče bojte se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“