12. Ano, bratři, teď už nejsme podřízeni tomu, k čemu nás dříve naše přirozenost samozřejmě vedla.
13. Kdo totiž sám sobě ve všem vyhoví, ten sám sebe zničí. Kdo však s Boží pomocí vítězí nad svými slabostmi, ten získá nepomíjející život.
14. Kdo se dá vést Božím Duchem, smí se právem pokládat za Božího syna a dceru.
15-17. Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje.
18. Stejnou slávu, jakou obdařil Krista, jednou přizná i nám, budeme-li ochotni podstoupit i stejné utrpení. Jsem plně přesvědčen, že všechno pozemské trápení neznamená nic proti slávě, která nás nakonec čeká.
19. Vždyť celá příroda dychtivě očekává, kdy se objeví Boží synové v plné slávě.
20-21. Hříchem se porušilo všechno stvořené; přesto však zde zůstává naděje na vysvobození všeho tvorstva. Svým věrným dá Bůh svobodu a slávu a ostatnímu stvoření vrátí neporušenost.
22. Jen se podívejte, jak nyní celá příroda úpí a sténá jako v porodních bolestech!
23. A dokonce i my křesťané, kterým Bůh jako příslib nového života dal svého Ducha, toužebně vyhlížíme viditelný důkaz,
24. že jsme byli přijati mezi Boží děti, které zachrání k věčnému životu; touto nadějí jsme naplněni. Těšíme se na to, co brzy uvidíme.
25. Čekáme trpělivě, neboť mít naději znamená čekat, i když ještě není nic vidět.
26. My sami jsme slabí a často ani nenacházíme slova k modlitbě. Ale Duch Boží nám přichází na pomoc a úpěnlivě volá za nás slovy, která se vymykají našemu jazyku.
27. A Bůh, který vidí do nejhlubších záhybů lidského srdce, přímluvná volání Ducha přijímá a dobře mu rozumí.
28-29. Víme, že vše nakonec slouží k prospěchu těch, kteří Boha milují. Ti jsou podle jeho vůle povoláni, aby získali podobu Božího Syna. Mají se stát jeho rodinou a Ježíš bude nejpřednější. Proč jsou k tomu povoláni?
30. Protože je Bůh před věky důvěrně poznal a k tomu vyvolil. Tento cíl dosáhnou, protože je ospravedlní a oslaví.
31. Co z toho plyne? Je-li Bůh s námi, kdo nás může ohrozit?
32. Když neváhal vzdát se kvůli nám svého vlastního Syna, co by pro nás ještě neudělal?
33. Kdo se odváží být naším žalobcem před Božím soudem, když soudcem je ten, kdo nás sám ospravedlnil?
34. Kdo nás odsoudí, když naším obhájcem je sám Ježíš Kristus?
35. Kdo nás odloučí od jeho lásky? Snad těžkosti nebo strach, pronásledování či hlad, nebezpečí života nebo sama smrt? To vše se nám může přihodit.
36. Vždyť už dávný žalmista napsal:„Každou chvíli vedou někoho z nás na smrt kvůli tobě,mají nás za ovce, určené na porážku.“