1. O Abrahamovi je napsáno: „Uvěřil Bohu, a byl proto uznán za dokonalého.“
2. Kdyby toho byl dosáhl svými skutky, měl by na co být hrdý.
3. On si však nedobyl Božího uznání tím, co dělal, ale jen tím, že Bohu důvěřoval.
4-6. Stejně i David mluví o šťastných lidech, které Bůh považuje za bezúhonné bez jakékoliv vlastní zásluhy:
7. „Jak dobře je těm,jimž Bůh odpustil jejich provinění,
8. jak šťasten je každý,komu viny nepočítáa na jeho poklesky nehledí!“
9. Nuže, platí to snad jen o židech, kteří se podrobili obřadu náboženské obřízky? O Abrahamovi jsem řekl, že byl uznán dokonalým pro svoji víru.
10. Kdy se to stalo? Po jeho obřezání na znamení židovství – nebo ještě před ním? Ano, bylo to ještě před tím, než se stal židem.
11. Obřízka jako znamení židovství měla jen zpečetit, že ho Bůh uznal za bezúhonného ještě dříve, než toto znamení přijal.
12. Tak se stal Abraham nejen praotcem židů, nýbrž i duchovním předchůdcem všech, kdo se vydali cestou víry, jako to učinil on před svým obřezáním.
13. Abrahamovi a jeho potomkům zaslíbil Bůh slavnou budoucnost nikoliv na základě poslušnosti zákona, ale pro jejich bezúhonnost, kterou přijali vírou.