1. Jak Panovník přikryl dceru sijónskou oblakem svého hněvu! Svrhl z nebes na zem okrasu Izraele, v den svého hněvu nepamatoval na podnož svých nohou.
2. Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy příbytky, ve svém hněvu zbořil pevnosti dcery judské, srazil k zemi, znesvětil království i jeho knížata.
3. Usekl v planoucím hněvu všechny rohy Izraele, stáhl zpět svou pravici před blížícím se nepřítelem, vzplál v Jákobovi jako plápolající oheň, který strávil vše kolem.
4. Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl svou pravici; jako protivník zabil všechno vzácné oku; ve stanu dcery sijónské vylil svůj hněv jako oheň.
5. Panovník se stal nepřítelem, pohltil Izrael, pohltil všechny jeho paláce, zničil jeho pevnosti, rozmnožil dceři judské smutek a žal.
6. Jednal se svým stánkem násilně jako se zahradní budkou, zničil své místo setkávání. Hospodin způsobil, že na Sijónu byly zapomenuty svátky i soboty, ve svém prudkém hněvu odvrhl krále i kněze.
7. Panovník odvrhl svůj oltář, opustil svou svatyni, do ruky nepřítele vydal hradby jeho paláců. Pozvedli hlas v Hospodinově domě jako v den svátku.
8. Hospodin se rozhodl zničit hradby dcery sijónské, natáhl měřicí šňůru a neodvrátil svou ruku od ničení. Způsobil, že truchlily val i hradby, společně se zhroutily.
9. Její brány se ponořily do země, zničil a rozlámal její závory. Její král i její knížata jsou mezi pohanskými národy, není už zákon, ani její proroci nepřijímají vidění od Hospodina.
10. Starší dcery sijónské sedí na zemi, mlčí. Házely si prach na hlavu, přepásaly se pytlovinou. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.
11. Zrak mi slábne pro slzy, mé nitro vře, moje žluč se vylila na zem pro zkázu dcery mého lidu, když děti a kojenci omdlévají na náměstích města.