14. ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš.
15. Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti.
16. Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost.
17. Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš?
18. Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.
19. Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu?
20. Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
21. A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? Vždyť nyní ulehnu do prachu; budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.