1. Byl jeden muž, z Ramatajimsófímu, z Efrajimského pohoří, který se jmenoval Elkána, syn Jerocháma, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova, Efratejce.
2. Měl dvě ženy: Jméno jedné bylo Chana, jméno druhé Penina. Penina měla děti, ale Chana děti neměla.
3. Tento muž přicházel rok co rok ze svého města, aby se klaněl a obětoval Hospodinu zástupů v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas.
4. Stávalo se v den, kdy Elkána obětoval, že dával své ženě Penině a všem jejím synům i jejím dcerám díly z oběti.
5. Ale Chaně dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však zavřel její lůno.
6. Její protivnice ji velmi provokovala ke hněvu, jen aby ji rozzlobila kvůli tomu, že Hospodin zavřel její lůno.
7. To se dělo rok co rok; pokaždé, když přicházela do Hospodinova domu, takto ji provokovala ke hněvu. Proto Chana plakala a nejedla.
8. Její muž Elkána jí řekl: Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů?
9. Po jednom takovém jídle a pití v Šílu Chana vstala. (Kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu.)
10. V duši měla hořkost, modlila se k Hospodinu a velmi plakala.
11. Učinila slib. Řekla: Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu.
12. Stalo se, že když se zabrala do modlitby před Hospodinem, Élí pozoroval její ústa.
13. Chana mluvila ve svém srdci, jenom její rty se pohybovaly, ale její hlas slyšet nebylo. Proto si o ní Élí myslel, že je opilá.
14. Élí jí řekl: Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno!
15. Chana odpověděla: Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem.
16. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně.
17. Élí odpověděl: Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala.
18. Řekla: Kéž tvá služka nalezne milost ve tvých očích! Potom ta žena šla svou cestou, najedla se a její tvář už nebyla smutná.