17. Když ho vytáhli, použili pomocných prostředků a podvázali loď. Protože se báli, aby nenajeli na syrtskou mělčinu, spustili plachty a takto se nechali unášet.
18. Protože s námi prudce zmítala bouře, začali druhý den vyhazovat náklad
19. a třetí den vlastníma rukama hodili do moře lodní zařízení.
20. Po mnoho dní se neobjevovalo ani slunce ani hvězdy a dorážela na nás nemalá bouře, nakonec se již ztrácela veškerá naděje, že se zachráníme.
21. Když už dlouho nic nejedli, postavil se Pavel uprostřed nich a řekl: “Muži, měli jste mne poslechnout a nevyplouvat z Kréty, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a ztrátu.
22. Ale nyní vás vyzývám, abyste byli dobré mysli, neboť nikdo z vás nebude ztracen, nýbrž jen loď.
23. Tuto noc přišel ke mně anděl toho Boha, jemuž patřím a kterému sloužím,
24. a řekl: "Neboj se, Pavle, ty se musíš postavit před císaře. A hle, Bůh ti daroval všechny ty, kteří se plaví s tebou."
25. Proto, muži, buďte dobré mysli. Věřím totiž Bohu, že to bude tak, jak mi bylo oznámeno.
26. Musíme však narazit na nějaký ostrov.”
27. Když jsme byli unášeni po Adrii už čtrnáctou noc, začali mít námořníci kolem půlnoci dojem, že se k nim přibližuje nějaká země.
28. Spustili olovnici a zjistili hloubku dvacet sáhů. Když odpluli kousek dále, opět spustili olovnici a zjistili hloubku patnáct sáhů.
29. Protože se báli, abychom někde nenarazili na skalnatá místa, vyhodili ze zádi čtyři kotvy a toužebně čekali, až nastane den.
30. Když se námořníci pokoušeli utéci z lodi a spustili člun na moře pod záminkou, že chtějí vytahovat kotvy z přídi,
31. řekl Pavel setníkovi a vojákům: “Nezůstanouli tito na lodi, vy nemůžete být zachráněni.”