7. Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8. Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9. Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10. Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11. Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13. Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14. Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15. Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18. A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?