9. Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10. Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11. Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12. Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13. Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16. Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17. Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18. Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,