1. Ach, jak zašlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé kamení rozmetáno na každém nároží!
2. Synové Sionu bývali kdysi nad zlato vzácnější – teď jsou však levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vyrobil!
3. I šakalí matky nastavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dětem krutý tak jako pštrosi na poušti.
4. Kojenci na patro se lepí jazyk vyprahlý; o chleba prosí malé děti, a nikdo se s nimi nedělí.
5. Ti, kdo se lahůdkami živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šarlat oblékali, se přehrabují v odpadcích.
6. Trest mého lidu je ještě větší, než co zasloužila Sodoma – ta byla vyvrácena v jedinou chvíli, aniž se ruka pohnula!
7. Zasvěcení tu bývali čistější než sníh, nad mléko bělejší. Těla měli ruměná jako rubíny, jako by byli ze safíru broušeni.
8. Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí.
9. Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli.
10. Soucitné ruce žen vařily vlastní děti – ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid.
11. Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření. Zapálil na Sionu oheň, jenž pohltil jeho základy.
12. Nevěřili by zemští králové a nikdo z vládců světa, že vejde zapřisáhlý nepřítel do bran Jeruzaléma.
13. To kvůli hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží – těch, kdo prolévali v jeho středu krev nevinných!
14. Jak slepí bloudili v ulicích zbroceni krví prolitou; nikdo se neodvážil ani dotknout jejich rouch.