1. Prostí lidé a zvláště ženy tehdy velmi naříkali na své židovské bratry.
2. Jedni říkali: „Máme tolik synů a dcer, že za ně pořizujeme obilí, abychom měli co jíst a přežili.“
3. Jiní říkali: „Musíme svá pole, vinice i domy dávat do zástavy, abychom v tom hladu pořídili obilí.“
4. Další říkali: „Musíme si půjčovat peníze na královskou daň z našich polí a vinic.
5. Nejsme snad stejní jako naši bratři? Nejsou naše děti jako jejich děti?! Vždyť budeme muset prodat své syny a dcery do otroctví! Některé z našich dcer už jsou v porobě a my jsme bezmocní; vždyť naše pole a vinice už nám nepatří.“
6. Když jsem uslyšel jejich křik a jejich slova, velmi mě to rozhněvalo.
7. Rozhodl jsem se, že to knížatům a hodnostářům vytknu. „Vy všichni odíráte své bratry!“ řekl jsem jim a svolal kvůli nim veřejné shromáždění.
8. Tam jsem jim řekl: „Kdykoli jsme mohli, vykoupili jsme své židovské bratry, kteří se museli prodat pohanům. A vy jim teď své bratry prodáváte, aby je zase prodali nám?!“ Nato zmlkli a neměli co říci.
9. „Co děláte, není správné,“ pokračoval jsem. „Nemáte raději žít v bázni před naším Bohem, aby nás nepřátelské národy neměly proč hanět?
10. I já se svými bratry a mládenci jsem jim půjčil peníze a obilí. Nechme už toho odírání!
11. Vraťte jim ještě dnes jejich pole, vinice, olivy a domy a také úrok z peněz, z obilí, vína i oleje, za který jim půjčujete!“
12. „Všechno vrátíme,“ odpověděli na to. „Už od nich nebudeme nic požadovat. Uděláme, jak říkáš.“ Svolal jsem tedy kněze a zavázal knížata i hodnostáře přísahou, že se tak zachovají.