21. Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá –
22. pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena!
23. Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál!
24. Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou?
25. Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám?
26. Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře,
27. takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek?
28. I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi!
29. Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?
30. Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby.
31. Copak si mí domácí museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?
32. Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.
33. Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?
34. Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?
35. Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis!