1. Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.
2. Job tehdy řekl:
3. „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!
4. Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!
5. Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!
6. I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!
7. Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!
8. Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.
9. Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!
10. Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.
11. Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?
12. Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?
13. Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji
14. společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,
15. anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!
16. Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?