13. Ve štěstí tráví svoje dny, do hrobu odcházejí v pokoji.
14. Bohu však říkají: ‚Nech nás být! O tvých cestách nechceme vědět nic!
15. Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu sloužili? K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘
16. (Oni však to své štěstí v moci nemají. Myšlenky ničemů mě míjejí!)
17. Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘? Přichází na ně pohroma? Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?
18. Bývají jako sláma ve větru, jako plevy, jež vichr odnesl?
19. Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘ – Ať raději odplatí jemu, aby se poučil!
20. Ať vidí svou zkázu vlastníma očima, hněvání Všemohoucího ať vypije si sám!
21. Bude mu snad potom záležet na rodině, až jeho měsíce dojdou do konce?
22. Chce tu snad někdo Boha poučit? On přece soudí všechno na nebi!
23. Jeden umírá v plné síle, v klidu a zcela spokojen,
24. stehna obalená tukem a kosti morkem nasáklé.
25. Jiný zas umírá plný hořkosti, aniž kdy okusil, co je blahobyt.
26. Do prachu však ulehnou jeden jak druhý, oba dva stejně přikryjí červi.
27. Víte, já znám ty vaše myšlenky – hledáte způsoby, jak mi ublížit.