22. Tak praví Hospodin: „Hle, ze země na severu vojsko přichází, od konců světa zvedá se národ mohutný!
23. Jsou vyzbrojeni luky a šavlemi, jsou krutí a soucit neznají, burácejí jak mořské vlny, ženou se na koních. Jak jeden muž jsou sšikovaní do boje, Dcero sionská, proti tobě!“
24. Jakmile jsme o nich slyšeli, ruce nám ochably. Jsme přemoženi úzkostí, jako když na rodičku přijdou bolesti.
25. Nevycházejte na pole! Na cestu nevyrážejte! Nepřítel třímá meč! Hrůza všude kolem!
26. Můj lide, obleč se pytlem, svíjej se v popelu, naříkej jako nad jedináčkem v nejtrpčím smutku – vždyť na nás táhne zhoubce a v okamžiku bude tu!
27. „Učinil jsem tě ve svém lidu prubířem, abys ho zkoumal a vyzkoušel, abys prověřil ryzost jejich cest.
28. Všichni jsou to zatvrzelí buřiči, jako by byli z bronzu nebo železa; pomlouvají, kudy chodí, všichni jsou zvrhlost sama.
29. Měchy dmýchají naplno, oheň už pohltil všechno olovo, to přetavování však bylo nadarmo; zlo se nevyčistilo.
30. Odpad po stříbru – tak se jmenují, protože Hospodin je odhodil.“