17. Obklíčili Jeruzalém jako hlídači pole, neboť se vzbouřil proti mně, praví Hospodin.
18. To ty tvé způsoby a tvé skutky ti to zavinily. To je tvé neštěstí, ano tak trpké, zasáhne tě přímo do srdce!“
19. Bolí, bolí mě to v břiše! Bolestí svíjím se! Srdce mám sevřené, mé srdce se chvěje – nemohu zůstat mlčet! Slyšíš, má duše, hlas polnice? Troubí na poplach, do boje!
20. Pohromu stíhá pohroma, celá země je zničena. Má vlast je náhle v sutinách, můj domov je ten tam.
21. Jak dlouho uvidím válečné prapory? Jak dlouho uslyším troubit polnici?
22. „Můj lid se musel zbláznit – už mě neznají. Jsou jako hloupé děti – rozum nemají. Ve zlu jsou velmi šikovní, konat dobro však neumí.“
23. Viděl jsem zemi – hle, pustá a prázdná, vzhlédl jsem k nebi – bylo bez světla.
24. Viděl jsem hory – celé se chvěly, otřásaly se všechny pahorky.
25. Viděl jsem a hle – nikde ani člověk a všichni ptáci zmizeli.
26. Viděl jsem – a hle, sad se stal pouští, všechna města padla před Hospodinem, když vzplanul jeho hněv!
27. Tak praví Hospodin: „Z celé země zbudou sutiny, i když ji zcela nezničím.
28. A proto bude země truchlit i nebe nahoře se do tmy zahalí; co jsem řekl, totiž nevezmu zpátky, co jsem rozhodl, to nezměním.“
29. Jakmile zaslechli jezdce a lukostřelce, každé město se dalo na útěk. Do houští lezli, na skály šplhali, každé město je opuštěné, nezůstal ani človíček.
30. Co si však, nebožačko, počneš ty? Vezmeš si šarlatové šaty? Zlatými šperky se ozdobíš? Budeš si řasenkou líčit oči? Zbytečné krášlení! Tví milenci tebou pohrdají, chystají se tě zavraždit!
31. Slyším křik jakoby ženy v bolestech, jako když matka rodí poprvé – křik sténající Dcery sionské, jež vzpíná ruce: „Běda mi! Život mě opouští před vrahy!“