1. Hospodine, spravedlivý jsi, kdykoli si ti stěžuji; o té spravedlnosti chci ale s tebou promluvit: Proč je úspěšná cesta ničemů? Proč všichni zrádci žijí v poklidu?
2. Zasadil jsi je, zakořenili, rostou a přinášejí plody. Jejich ústům jsi stále nablízku, jejich svědomí jsi však vzdálený.
3. Ty mě, Hospodine, znáš, vidíš mě a zkoušíš, zda jsem ti v srdci oddaný. Odvleč je jako ovce na jatka, odděl je pro den porážky!
4. Jak dlouho bude země vysychat a vadnout všechna zeleň na poli? Jak dlouho bude zvěře i ptáků ubývat, protože obyvatelé země jsou tak zlí? Přitom však říkají: „Do naší budoucnosti mu nic není!“
5. „Když tě unavuje běžet s pěšími, jak budeš závodit s koni? Když máš klid pouze v pokojné zemi, jak zvládneš jordánské houští?
6. Tví vlastní bratři, tvoji příbuzní, právě oni tě zradili; křičeli na tebe z plných plic. Nevěř jim tedy, i kdyby s tebou pěkně mluvili.“
7. „Svůj dům nechám být, opustím své dědictví, svůj milovaný lid vydám nepřátelům do hrsti.
8. Mé dědictví je mi lvem, co na mě z lesa řve; nenávidím je!
9. Mé dědictví je mi strakatým supem s hejnem supů kolem něj. Jděte, sežeňte všechnu divou zvěř, přiveďte ji, ať se nažere!
10. Mou vinici zničí mnozí pastýři, mé pole podupou; mé překrásné pole obrátí ve zpustošenou poušť.
11. Stane se pouhou pustinou, opuštěná bude plakat přede mnou. Zpustošena bude celá zem, a nikdo si to k srdci nevezme.