1. Prvního dne dvanáctého měsíce dvanáctého roku jsem dostal slovo Hospodinovo:
2. „Synu člověčí, zpívej žalozpěv nad faraonem, králem Egypta, a řekni mu: Považuješ se za lva národů? Připomínáš spíš mořskou obludu! Brouzdáš se svými řekami, nohama plácáš do vody a čeříš bahno v potocích.
3. Tak praví Panovník Hospodin: Roztáhnu na tebe svoji síť a sejdou se mnohé národy, aby tě mou sítí vytáhly.
4. Pohodím tě pak na souši a budeš ležet jen tak na zemi. Přivedu na tebe veškeré ptáky a všechnu zvěř tebou nasytím.
5. Rozházím tvé maso po kopcích a tvou zdechlinou zaplním údolí.
6. Napojím zemi tvojí kaluží, tvá krev dosáhne až k pohořím, budou tě plné všechny rokliny!
7. Až zdechneš, nebe zakryji a hvězdy na něm zatemním; slunce ukryji za mraky a měsíc nevydá svůj svit.
8. Všechna světla, jež září na nebi, kvůli tobě zatemním a tvoji zem ponořím do tmy, praví Panovník Hospodin.
9. Mnohé národy znepokojím v srdci, až tvé kusy roznesu mezi pohany, do zemí, o nichž netušíš.
10. Mnohé národy tebou vyděsím; jejich králům vstanou hrůzou vlasy, až jim zamávám mečem před tváří. Strachy o život se bude třást bez ustání jeden každý z nich v den tvé záhuby.
11. Tak totiž praví Panovník Hospodin: Meč babylonského krále se chystá na tebe!
12. Nechám tu tvoji hordu padnout mečem hrdinů – nejukrutnějších ze všech pohanů, kteří rozdrtí pýchu Egypta a celá jeho horda bude zničena.
13. Vyhubím i všechen jeho dobytek na březích velkých řek. Už je nerozčeří noha člověka, nezkalí je ani zvířecí kopyta.
14. Tehdy ty jejich vody ustálím a nechám je plynout podobné oleji, praví Panovník Hospodin.