22. Pokud ale tomu chlapci řeknu: ‚Podívej se, šípy jsou daleko před tebou‘ – pak musíš odejít, neboť tě Hospodin posílá pryč.
23. Hospodin ať je svědkem naší úmluvy až navěky.“
24. David se tedy ukryl venku. Bylo novoluní a král zasedl k hostině.
25. Král zaujal své obvyklé místo u zdi naproti Jonatanovi a po Saulově boku zasedl Abner. Davidovo místo zůstalo prázdné.
26. Toho dne Saul neříkal nic, myslel si: Něco se mu asi přihodilo, že se poskvrnil, a tak je nečistý.
27. Nazítří, druhého dne po novoluní, bylo Davidovo místo stále prázdné. Saul se tedy zeptal svého syna Jonatana: „Proč Jišajův syn včera ani dnes nepřišel k jídlu?“
28. „David mě prosil o svolení, aby směl do Betléma,“ odpověděl mu Jonatan.
29. „Říkal: ‚Propusť mě prosím. Naše rodina koná ve městě oběť a můj bratr mi přikázal, ať přijdu. Buď tedy prosím tak laskav a uvolni mě, ať smím navštívit své bratry.‘ To proto nepřišel ke královskému stolu.“
30. „Ty mizerný parchante!“ rozlítil se Saul na Jonatana. „Copak nevím, že ses s tím Jišajovým synem spřáhnul?! Že ti není hanba! Jsi hanba a ostuda své matky!
31. Dokud bude Jišajův syn na světě, nebudeš si jist sebou ani svým královstvím! Hned ho nech zajmout, protože musí zemřít!“
32. „A proč má zemřít?“ zeptal se Jonatan svého otce Saula. „Co provedl?“
33. Vtom po něm Saul mrštil kopím, aby ho probodl. Tak Jonatan poznal, že jeho otec je odhodlán Davida zabít.
34. Jonatan vstal od stolu, rozpálen hněvem, a toho druhého dne novoluní už nejedl. Trápil se totiž kvůli Davidovi i kvůli tomu, že ho otec tak zostudil.
35. Když přišlo ráno, Jonatan vyšel ven, jak se dohodli s Davidem. Měl s sebou malého chlapce
36. a tomu řekl: „Běž a hledej šípy, které budu střílet.“ Chlapec se rozběhl a on vystřelil šíp přes něj.