10. Ježíš si toho všiml. „Proč tu ženu trápíte?“ řekl jim. „Udělala pro mě něco krásného.
11. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.
12. Když mi tato žena polila tělo mastí, připravila mě na pohřeb.
13. Amen, říkám vám, že kdekoli na celém světě bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit také o tom, co udělala ona, na její památku.“
14. Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím.
15. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných.
16. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal.
17. Prvního dne Svátku nekvašených chlebů přišli za Ježíšem učedníci s otázkou: „Kde ti máme připravit velikonoční večeři?“
18. Odpověděl jim: „Jděte k jistému člověku ve městě a řekněte: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas nadešel. U tebe budu se svými učedníky slavit Hod beránka.‘“
19. Učedníci tedy udělali, jak jim Ježíš uložil, a připravili beránka.
20. Večer, když byl za stolem s Dvanácti,
21. uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.“
22. Zcela zdrceni se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“
23. „Zradí mě ten, kdo se mnou smočil ruku v míse,“ odpověděl jim.
24. „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“